Na zoraném poli, zalitém studeným modrooranžovým světlem zapadajícího slunce, jede těžký tank ve stylu Panthera s nápisem PANZERKARTOFFEL na předním pancíři. Zpod pásů odlétají kusy hlíny a prachu, kolem se zvedá kouř a v dálce probleskují výbuchy. Tank působí otlučeně a unaveně, jeho povrch je hrubý a místy připomíná bramborovou slupku. Posádku tvoří brambory – tvrdé, poznamenané bojem, s prasklinami a šrámy. Některé mají staré vojenské přilby s oděrkami, jiné jen potrhané kusy pytloviny na hlavě. Velitel, brambora u periskopu, hledí vpřed se soustředěným klidem. Střelec u hlavně má přes obličej jizvu a oči plné napětí. Mechanik, vykloněný z poklopu, má špinavou slupku a prach v záhybech, jako by byl s tankem srostlý. Na věži se třepotají malé pytlové praporky s hesly „HLÍZOU VPŘED!“ a „JEDEN PYTEL, JEDNA ČETA!“. Na bocích věže je vyrytý nápis „Z HLÍNY JSME VZEŠLI, V HLÍNĚ SPOČINEME“, napůl zakrytý blátem, a vedle něj výstraha „SKLIĎTE SE!“, napsaná křivě a spěšně. Mezi pytli s municí leží několik bezevých brambor, omotaných drátem jako granáty. Kolem tanku zůstávají hluboké brázdy, zvedá se prach a v dálce je slyšet tlumené dunění děl. Obraz je kreslený, s tlumenými barvami a výraznými obrysy, kde se modravé stíny mísí s teplými oranžovými tóny. Scéna působí klidně i těžce – brambory-vojáci mlčky hledí vpřed, jako by věděli, že se z hlíny narodili a že v ní i skončí.